Listopad 2011

Být klukem musí být tááák těžké

20. listopadu 2011 v 22:55 | Ornella |  Diary
Ano, uvědomuji si s jakou dávkou sarkasmu mluvím, ale tak nějak si nemohu pomoci. Dnes jsem na vlastní kůži pocítila, jaká je mužská ješitnost - a řeknu vám, že skutečně není o co stát. Můj expřítel, ano, přesně ten, se kterým jsem si malovala tu krásnou budoucnost plnou pokřikujících dětí (ne zas až takhle ale znáte to), je totiž naprostý pako! A to ještě používám umírněná slova. Jsem naprosto zděšená tím, co dokáže ve svém věku vypustit z pusy a také jsem mu dala jasně najevo, že někoho takového já ve svém životě nechci. Ale chlapům brzy dojde, že se chovali jako největší vemena a pak přijdou prosit. Ale je umění říct - už na tebe vážně nemám náladu! (abych byla upřímná, volila jsem trochu jiná slova ale pointa je stejná)

Ponaučení? Asi že ex zůstane ex i kdyby jste spolu měli stále sex.

A to jsem mu ještě vybírala dárek k Vánocům! Chtěla jsem mu udělat kalendář svých profi fotek, které se mu tak strašně moc líbily, ale teď ho můžu udělat tak max. svému bratránkovi (jsme zvláštní rodina). Nu což, alespoň zbude víc penízků na dárky pro mě (ano, jelikož mi rodiče nic nedají, musím si dárky obstarat sama) :)


Bisexualita - ach ty věčné předsudky

20. listopadu 2011 v 10:18 | Ornella |  Reflection
Nemám proti lidem žádné předsudky, dokud je nepoznám. A nikdo by je neměl mít, protože pokud si o člověku uděláme obrázek ještě dříve, než ho osobně poznáme, je něco špatně. Já tedy neodsuzuji rasu, národnost, vyznání. Nejprve se snažím toho člověka poznat, a až poté si o něm dělám obrázek. Také si myslím, že každý nejsme stoprocentní hetero nebo homo, že v každém z nás je část z toho i z toho, jen u každého se prosadí jiná část. U bisexuálů to bývá poměrně rovnoměrné rozložení mezi ženy i muže, což někteří lidé odsuzují s tím, že je to jen záminka, že bisexualita je v podstatě nerozhodnost. S tím musím nesouhlasit.

Setkala jsem se ve svém okolí s bisexuálním člověkem a musím říct, že mi k srdci nepřirostl. Ne tím, že je na obě pohlaví, ale spíš způsobem, jakým svou náklonnost projevoval (vedl si deník s fotkami a jmény, se vším - chlubil se jím a každý kdo v tom deníku byl - skončil). Společnost tenkrát ty lidi odsoudila a posmívala se jim jenom proto, že on to tak chtěl. A to mi přišlo velice nehumánní.

Pokud mám tedy vyjádřit názor - nejsem proti. Pokud je to normální člověk a ne naprostý deb*l jako můj známý, neměli byste s ním mít problém ani Vy. Zkuste ho poznat, zjistit jaký je to člověk. Budete překvapení :)


Naučte se říkat ano!

20. listopadu 2011 v 0:52 | Ornella |  Reflection
Stále a pořád odmítáte pozvání na rande od toho kluka z vedlejší třídy? Nenacházíte jiná slova než záporná, zve-li Vás některý z přátel na svůj koncert/výstavu/přehlídku, která Vás vůbec nezajímá? A zodpovězte si otázku - jste takto šťastní?

Pokud odpovíte ano - jste sobec nebo Vás zajímalo, co se pod touto odpovědí ukrývá.
Pokud odpovíte ne - je to asi to poslední ne, které v nejbližší době řeknete.

Ano, je to tak jednoduché a ano, zvládne to každý. Jako ve slavném trháku Yes Man, kdy hlavní hrdina nesměl říkat jiné slovo než ano. I Vy můžete žít díky tomuto kouzelnému slůvku. Nevěříte? :) Tedy příklad.

Má kamarádka nikdy neměla příliš štěstí na kluky. Je sice hezká, chytrá, sympatická. Ale tím, že mnohokrát odmítala různá pozvání na akce, večírky, oslavy, ztratilo okolí o její osobu zájem. A to není příjemné, to mi věřte. Byla čím dál častěji doma, odříznutá od přátel. Ale jednoho dne si řekla dost!! Rozhodla se, že takovýto život už dál nepovede - od té doby se usmívá a s díky přijímá pozvání. Na toho pravého ještě nenarazila, ale o rande nouzi nemá. Je šťastná a spokojená. A to jen díky pouhopouhé změně myšlení - z ne na ANO!

Zkuste to. Vyjděte ven a řekněte ANO slečně, která Vám nutí reklamní letáky. Řekněte ANO staré paní, která Vás poprosí o pomoc s taškami. Usmívejte se a buďte pozitivní. Protože ač se to může zdát příliš jednoduché, funguje to a díky tomuto postupu a pozitivnímu přístupu k životu získáte mnohem více než-li jako mrzutí a odmítaví lidé. Zkuste to!

Proč se tomu říká začátečnické štěstí?

20. listopadu 2011 v 0:29 | Ornella |  Diary
Je pár minut po půlnoci a já si hodnotím včerejší den. A jsem skutečně mile překvapená, protože se až na pár momentů vydařil. Jak jsem psala (a nebo možná nepsala, ach ta skleróza), byla jsem s rodiči a sestrou na bowlingu. No a musím říct - páni! A to jsem měla strach že se přitom přinejmenším zabiji! Nakonec jsem byla mile překvapená - a nebyla jsem sama.
Vzala jsem si kouli s číslem 8 a nastoupila na dráhu. Sledovala jsem ty kuželky a ony sledovaly mě. BUUM! A radost byla neskutečná - na první hod jsem shodila všechny (a ano, hrála jsem to úplně poprvé)!! Pak se mi už tak nedařilo ale pořád dobrý :) Se ségrou jsme naházely strašné prachy do jukeboxu a myslím, že z nás museli být ostatní hosté na mrtvici. :)

Když jsme se vrátili dom, sestra odtáhla kamsi do pryč a já s rodiči šla na hřbitov a do hospůdky (na čaj, jak ponižující :/). Zde jsem skončila až do večera, nakonec však s kamarády a s mojím milujícím bratránkem. Byl to skvělý den a myslím, že na něj budu ještě nějaký čas nostalgicky vzpomínat. :)

pohodový večer se sklenkou vína :)

Day 8.

18. listopadu 2011 v 23:24 | Ornella |  Diary
Jsem u tety a u strejdy a jsem skutečně ráda, že jsem mohla vypadnout z domu. Miluji to tu, mohu si tu popovídat, zakouřit si, spát kdy chci, dělat si co chci. Prostě jsem tu moc ráda :)
Dnešek nebyl nic extra, speciálně mě naštval děda, ale to nechci moc řešit, není mi z toho moc dobře doteď, takže se mi nechce znovu brečet.

Ráda bych Vám všem poděkovala za krásné komentáře k mému poslednímu článku. Vážím si toho, že Vás zaujal, a že jsem Vám snad trochu pomohla, sama si to moc neuvědomuji, ale jsem za Vás ráda :)

Momentálně navrhuji dům pro mě a mého pana D., který je mým expřítelem, kterého stále moc miluji a jednou, jednou se vezmeme a budeme mít ten nejkrásnější dům a tu nejkrásnější rodinu. Jsem moc šťastná když kreslím náš obývák, jídelnu, pracovnu, prostě všechno :) A až skončí Mizerové, půjdu si lehnout, tedy mějte krásný víkend!


Kam se vydat?

17. listopadu 2011 v 21:52 | Ornella

dokud dýchám, žiji, dokud žiji, píši
jedné nedůležité osoby, co se chce cítit důležitě
zamyšlení nad vším, co mě napadne
nesním své sny, prožívám je

co, kdy, kde a proč jsem snědla
všechny chceme být jako ony
co bych ráda doporučila


příběhy, které mě zaujaly
pár otázek pro pár bytostí
krása tkví v každém z nás

Když si věříte, dokážete cokoliv!

17. listopadu 2011 v 21:05 | Ornella |  Reflection
Nejsem si jistá. jestli jsem dobrý člověk na dávání rad, ale zkusím to. Tento článek bych ráda věnovala Vám. A nejenom těm, kteří si nevěří, kteří si myslí že je jejich život jen řada bezvýznamných dnů. Tento článek je pro všechny a doufám, že Vás donutí se zamyslet a snad se Vám i trochu zaryje do paměti. Ale to bych si moc fandila :)

Byla jsem taky taková. Mé sebevědomí bylo tak malé, že atom byl proti němu balík slámy. Myslela jsem, že si nikdy nenajdu kluka, protože všechny mé kamarádky už nějakého měli a já pořád nic. Myslela jsem, že budu nadosmrti šprtka, se kterou se lidé baví jen když potřebují opsat úkol. Byla jsem vysoká, pihatá a vyzáblá. Nic moc extra partie.

Ale život je takový, jaký si ho uděláme. A já, navzdory tomu co říkalo okolí, jsem si začala plnit své sny. Začala jsem tancovat, hrát na kytaru, psala jsem. Naučila jsem se malovat, naučila jsem se oblékat se. Ze všeho, co jsem dříve nesnášela, jsem udělala klady. Už jsem nebyla ta holka, co se schovávala za rovnátky. Byla jsem holka, co se usmála, zvedla hlavu a šla. A to musí udělat každá z nás.

Nezáleží na tom, jestli jsme hubené nebo tlusté, jestli máme velký nos, malá ústa, odstáté uši. Všechny jsme krásné a každá z nás je originál. Je jen na nás, jaký život prožijeme - jestli to bude nudný život, nebo jestli bude takový, že když se ve stáří ohlédneme, nebudeme pomalu ani vědět, kde začít, jak byl náš život pestrý. Ano, přesně tak musíme žít. ŽÍT! Ne přežívat :)

Pokud si teď říkáte - té se to říká, ona měla určitě větší sebevědomí a odhodlání než mám já. Ale odhodlání není dar. Je to něco, čemu se můžete naučit. Je to jako učit se abecedu. Postupně si přidáváte další a další písmenka a učíte se. To samé je s odhodláním. Nemusíte se hned někde vystavovat nebo vynalézt lék na rakovinu. Všechno má svůj čas ale pokud začnete s malými krůčky a postupně budete přidávat, časem se dostanete dál a dál a Vaše sebevědomí a odhodlání bude stejné jako to moje, ne-li větší!

Udělejte si seznam přání, všechno co Vás napadne. I věc, o které si myslíte že se nikdy nesplní, je možná. Jen si za tím musíte jít. Třeba si říct - ano, toto je to co chci, a já to dokážu! Prostě to dokážu! Nesmíte si říkat coby kdyby. Jen věřit tomu, že vše je možné. A vše bude možné. Podívejte se na mě - je mi 17, zorganizovala jsem 2 ročníky Miss, zhubla jsem, dokázala jsem se dostat na školu se skvělými známkami, vycházím s lidmi, mám milující přátele. A věřte že kdybych sama sebe viděla před 6 lety, nikdy bych nevěřila že bych to mohla dokázat. Ale je to tak, je to realita a já jsem neskutečně ráda, že jsem to dokázala. A Vy to dokážete také!

Snad jsem Vás alespoň malinko motivovala, pokud jste došli až sem, gratuluji a přeji Vám tolik úspěchů, kolik jen je možných! A pokud jsem Vás nahlodla, napište mi svůj názor. Napište si na blog, jak to cítíte. Že to dokážete! Protože na tomhle jediném záleží - aby člověk vytrval a šel si za svým, stůj co stůj! :)

Photos

17. listopadu 2011 v 17:53 | Ornella |  Photos
Tak tedy fotky,
dávám sem dvě, jinak časem nějaké přidám.
Takže ... to je asi všechno :)


Day 7.

17. listopadu 2011 v 9:00 | Ornella |  Diary
Už z toho polehávání začínám bláznit. Včera jsem si udělala seznam svých snů a přání, přesně jak mi to doporučila paní psycholožka, a ten si teď budu plnit, prý abych zapomněla na hubnutí. Asi nepočítala s tím, že jedna s těch položek se toho bude týkat. :) Když si to četl můj ex. D., řekl že jsem se úplně zbláznila :D Vystudovat tři vysoké, naučit se Ludolfovo číslo, no je toho fakt moc :D Tak uvidíme :) Teď jdu vysát schody a pak hurá do učení. A odpoledne nakupovat. :)
Snad se máte dobře, přála bych si aby jo :) Zatím pa


Day 6.

14. listopadu 2011 v 16:20 | Ornella |  Diary
Princezny moc se omlouvám za neaktivitu, ale byla jsem v nemocnici a neměli tam net! :( Takže se ozývám až teď z domova, dneska mě konečně pustili a co hůř, pořádně ani neví co mi bylo. Na prd no. Ale hlavní je že už jsem doma, dneska jsem byla u psycholožky kvůli PPP a za týden tam jedu zas, musím si vést deník ohledně toho, kdy mě popadnou myšlenky na zvracení po jídle, kdy co sním a tak, tak snad mi pomůže.

Jinak jsem byla na kapačce a když mě sestra vážila tak jsem ve čtvrtek měla 59,2. Nevím kolik mám teď ale doktorka mi doporučila se nevážit, tak se tedy nezvážím. Ale jsem zvědavá no :) Jinak mám stále dietu a do konce týdne jsem doma, takže budu odpočívat a dívat se na filmy, potřebuji nabrat síly. Jdu ležet, takže se mějte křehulky moje, zase se ozvu :)


True Story about Me!

9. listopadu 2011 v 20:12 | Ornella |  Diary
Všechno začalo před 3 lety, kdy jsem musela kvůli bolestem zad skončit s tancováním. To drželo mojí postavu nádherně štíhlou ale co jsem skončila, začala jsem se měnit v ženu. Narostly mi boky, zadek, stehna. Najednou jsem nabrala kilo, dvě, pět. Byla jsem v šoku jak rychle se to všechno dělo. A pak jsem se jednoho dne podívala do zrcadla a řekla si - tohle už ne. Hladověla jsem, zvracela, všechno mi bylo jedno. Zhoršila se mi pleť vlasy. Ale na tom nesešlo. Hlavní bylo, že jsem začala hubnout. A jednoho dne jsem se na sebe zase podívala do zrcadla. Vážila jsem 48kg a mé tělo byla jen kost a kůže. A v té chvíli mi to došlo - tohle není řešení, to je sebevražda. Velmi dlouhá a bolestivá. A tak jsem začala opět jíst. Pomalu ale jistě a bylo mi zase fajn. Už je to dlouho, ale zase se to vrací. Stejný pocit jako dřív. Ručička je až moc vysoko a tentokrát mám větší motivaci. Dokonalost je krásná, ale nesmí se přehánět. Jenže kdy je ten správný čas to zastavit? Poprvé se mi to podařilo. Mám ale strach, že napodruhé už to tak snadné nebude.

Chtěla bych být modelkou. Ale na to nemám postavu. Hubnu a říkám si - co když to nevyjde. Co když budu hubená ale neudělám kariéru. Ty myšlenky mě ničí ale nejde mi je vyhnat z hlavy. Snad bude všechno v pohodě, moc si to přeji. Anna a Mia nejsou zlé, jen je občas těžké se jich zbavit.

Omlouvám se že je to delší, měla jsem chuť se rozepsat :D


Day 5.

9. listopadu 2011 v 10:06 | Ornella |  Diary
Nejhorší ráno. Probudím se a zjistím, že se nemohu pohnout. Jsem tak strašně slabá a mamka po mě chce, abych došla k doktorce. Nemožné. Už půl hodinu se přemlouvám abych vstala a dala sprchu, ale nedokáži se přinutit. Mám strach že omdlím, přijdu si jako vzduch. To bylo mým cílem ne? Být lehká jako vzduch. Tak teď jsem, jsem jenom duše bez schránky. A mám strach, strach z toho, co bude dál. Má nechuť k jídlu roste, co když to takhle bude napořád? Nechci skončit jako anorektička, chtěla jsem být jenom hubená. Doufám že to bude v pohodě. Neumím si představit opak.

Zase budu mít hodně zameškáno, a to jsem si zrovna chtěla opravit zkažené známky. Moc jsem se v poslední době neučila a je to vidět. Strašně jsem se zhoršila, ale to se nějak podá, času dost. Nejvíc se teď zaměřuji na kytaru, na kterou denně několik hodin cvičím a strašně mě to baví. Taky mám pár projektů na kterých bych ráda začala makat. Tak uvidíme, teď mám doma spoustu času tak to asi půjde samo.

Už vážně vstanu, musím se připravit ať tam nejdu takhle, potřebuji si alespoň natřít obličej, mám ho strašně suchý. Pak dám cígo a vzhůru k doktorce. Doufám že to bude ok. Musí být.


This is the end of myself

8. listopadu 2011 v 22:41 | Ornella |  Diary

Proč jsem se tak dlouho neozvala. Asi ze strachu. Ze strachu že nepochopíte to, co se se mnou děje. A je toho dost. Momentálně mám vážný zdravotní problém - nedokáži v žaludku udržet jídlo. Cokoliv sním, jde ven. Zítra jdu k doktorce a mám strach, abych neskončila na kapačce. Jo hold diety se občas nevyplácí. Ale věřím že to bude fajn, už se zase těším do školy, za kamarádama, doma je akorát tak nuda. Pokud neusnu, tak se k Vám podívám, jinak to udělám až se vrátím od doktorky. Držte se a držte mi palce, prosím.